Menu Zavřeno

Krátce o mně – hudebně životopisný mini román

Píše se rok 1980, studená válka je v plném proudu, a já ke svým pátým narozeninám dostávám od slovenské tetičky elpíčko ABBA z nakladatelství OPUS a od rodičů desku Ivana Mládka. Písně jako S.O.S. a Fernando mě dostávají. Ten naléhavý erotický hlas Agnethy mě nutí doslova drhnout tyto dvě písně pořád dokola. Mládkův Jóžin z bažin je pro pětiletého kluka pochopitelně také skvělá „pecka“, ale Blues kladeče lina mě fascinovalo daleko více a s ním i slovo „respirátor“.

První stupeň základní školy jsem samozřejmě prožil jako většina mých vrstevníků ve společnosti Kroků Františka Janečka, Kotvalda, Hložka a Elánů. Měl jsem rád železniční a letecké modelářství, ale nejvíc jsem miloval dýdžeje a barové kapely. Jsem vděčný svým rodičům za několik prázdnin v Jugoslávii, kde mě ale víc než moře fascinovaly večerní diskotéky a živá vystoupení hotelových kapel. Trávil jsem celé hodiny pozorováním jejich práce, fascinovaly mě všechny ty kabely a mixážní pulty. Doma jsem si pak spájel blikacího „diskohada“ ze zelené zahradní hadice, do které jsem celé hodiny opatrně cpal sériově zapojené malé žárovky.

V roce 1986 jsem začal navštěvovat klasickou „lidušku“ s kytarou v hnědém koženkovém pouzdře. Můj první učitel byl úžasný milý rocker a po pár hodinách s C, Ami, Emi se mi snažil „lámat“ prsty, abych dokázal zahrát Live is Life od Opusu v originální tónině s Barré akordy. Nešlo mi to, ale bavilo mě to. Po několika měsících bohužel z profese odešel a byl mi přidělen nudný teoretik s červenou knihou Štěpána Raka v ruce. Asi po roce utrpení mě čekalo malé vystoupení na vánočním koncertě pro rodinné příslušníky v pidi sálu pražské Lucerny, kde jsem doslova zazářil. Ne, nechlubím se zde svoji bezchybnou interpretací Mozarta, nebo co jsem to tehdy hrál, ale neplánovanou kopií scénky Dalibora Vrány (Josef Abrhám ve Vrchní, prchni!) se stále se otáčejícím stojanem na noty. Publikum, tedy kromě mé matky a toho učitele, bylo smíchy bez sebe a já se cítil skvěle. Moje nešikovnost v kombinaci s upadlým šroubem v kloubu stojanu jim vylepšila povinně nudné pozdní odpoledne, a to se počítá!

Pár měsíců po tomto vydařeném stand-upu (můj pohled na věc), nebo chcete-li nehorázném zneuctění klasické kytary (učitelův pohled na věc) jsem tento táborákový nástroj pověsil doslova na zeď a na několik let zcela propadl kouzlu syntezátorů. Hlavním impulsem k tomuto kroku byla kazeta s kopií LP Computer World od kultovních KRAFTWERK, kterou mi zajistil spolužák René, jehož rodiče hráli v barové kapele s Vildou Čokem, který je zásoboval nejrůznější západní tvorbou. Ta strojová přesnost rytmu a minimalistické melodie mi uhranuly. Nic jiného jsem neposlouchal a jediné kytary, které mé uši v té době akceptovaly, pocházely od The Cure.

Za nedlouho přišel rok 1988 a s ním i česká Depeche revoluce. Pro mě láska na první poslech, která mě drží dodnes. Ta temnota jejich hudby, tehdy výhradně černá image a texty, kterým jsem leckdy nerozuměl ani po překladu, mně změnily zbytek života. Byl jsem jimi doslova posedlý.

Sametová revoluce otevřela hranice a velké zahraniční hvězdy tady najednou byly snad každý měsíc. Já vyměnil základku za gymnázium a modelářství za chození na nejrůznější koncerty a depešácké párty. Skvělou vzpomínku mám z jednoho srazu Depeche Mode friends, kde jsem se v necelých 16 letech sledem náhodných událostí ocitl na pódiu legendární pražské diskotéky Amfora a z dvou discmanů Technics přes dvě hodiny zachraňoval akci, zatímco původní DJ střízlivěl pode mnou na zemi. Nezapomenutelný pocit – vybíráš písně a lidé tančí, baví se.

Touha okupovat pódia vykrystalizovala v založení školní kapely Laser Town. Pochopitelně jsme to nikam nedotáhli, ale na naše školní koncerty se na srazech gymplu vzpomíná s úsměvem dodnes. A dvě zachovalé kazety s nahrávkami školních koncertů rozhodně patří mezi mé životní poklady… 🙂

V roce 1993 jsem s drzostí sobě vlastní vtrhl na recepci Pragokoncertu s jednoduchým přáním: „Dobrý den, omlouvám se, ale chtěl bych se osobně potkat s Depeche mode, až tady budou mít na Letné koncert. Co pro to mohu udělat?“  Zatímco na mě recepční koukala nevlídným pohledem, právě kolem procházející generální ředitel, pan doktor Ivo Letov, se mě vlídně ujal. Zodpověděl jsem všechny jeho všetečné otázky a za pár minut stál v kumbálu s pytlíkem tapetovacího lepidla a pokyny, kde mám lepit a kdy si mám chodit vyzvedávat další plakáty, až mi dojdou. Divoké devadesátky byly opravdu neskutečné a se spolužákem Petrem jsme v následujících dvou týdnech plakáty Depeche zneuctili především v Praze 4 tisíce metrů čtverečních. Za co by nás dnes „popravili“ jsme tehdy dostali pochvalu a možnost pracovat v backstage kapely v den koncertu na stadionu Sparty.  I když nám setkání s kapelou nakonec nebylo umožněno, práce v zákulisí takto velké kapely zahrnující vybalování jejich osobních věcí, zajišťování požadavků na prostředí šaten a následná procházka po pódiu včetně zakázaného vyzkoušení kláves Martina Gorea jsou nezapomenutelný zážitek a zkušenost.

Když přeskočím pár let až k samotnému konci milénia, divoké devadesátky jsem doslova uzavřel tím nejšílenějším způsobem. Francouzský legendární skladatel elektronické hudby Jean Michel Jarre uspořádal u příležitosti konce milénia mega koncert v Egyptě, přímo v Gíze u velkých pyramid. Nešlo to nevidět, ale volné letenky už v létě 1999 žádné nebyly. Tento rok (2024) mi vyjde kniha s podtitulem Jak jsem si půjčil Boeing. Skutečný příběh o mé zběsilé cestě do Káhiry s plným Boeingem 737, kde téměř polovina cestujících ani nevěděla, proč a kam přesně letí.

Takto bych mohl pokračovat ještě dalších téměř 25 let, ale kdo by to četl, že? 🙂

Prostě hudba je můj život a miluji se o ní dělit s ostatními…